Festival Jeden svět je akcí, na kterou je v mnoha ohledech spoleh. Spoleh v tom smyslu, že každoročně nabídne mnoho dokumentů, které v divácích spolehlivě rozdmýchají emoce, ale které zároveň v mnoha ohledech nabídnou pohled na současné světově dění v takových souvislostech, jaké byste marně hledali v televizním zpravodajství. Často se z různých uhlů pohledu řeší objektivita angažovaných filmů, ale myslím si, že to je v mnoha případech spíše problém lidí, vyznávajících hodnoty kritizované ve filmech promítaných na Jednom světě. Jedno je však jisté – angažovaný dokument už ze své podstaty nemůže být nikdy plně objektivní a uspokojit všechny zainteresované strany. Přesně takový už od svých počátků je i tento festival, jehož osmnáctý ročník se v době psaní těchto řádků přesunul z Prahy do regionů. Jeho široké tématické nabídce letos vévodily uprchlická krize, válka na Ukrajině anebo i mnohá nepolitická témata, jako jsou ekologie či sexuální (a vůbec jakékoliv) menšiny. Letos jsem svoji pozornost oproti minulým rokům lehce odklonil od Blízkého východu a postsovětského prostoru mezi trošku odlišné náměty, z nichž mi jako nejzajímavěji zpracovaný přišel německý film Demokracie, nabízející unikátní vhled do fungování byrokratické mašinerie Evropské unie. V kvalitě však příliš nezaostávaly ani další dva filmy, které jsem zvládnul shlédnout, z nichž přeci jen vzhledem k tématu a geografické blízkosti mnohem mrazivěji působila story jednoho fanatického starosty z maďarské obce, nikterak skrývajícího své fašistické názory.

DEMOKRACIE

Není asi momentálně v našich končinách instituce, o které by kolovalo tolik nejasností, dohad a mýtů, než je Evropský parlament. Ruku na srdce, kolik z těchto smyšlenek se zakládá na pravdě a kolik je jen po léta budovaný náš národní komplex na oblíbené téma, že se o nás zase rozhoduje někde jinde. Nemá cenu si namlouvat, že vina za tento neutěšený stav neleží jen na bedrech našich mindráků a neschopnosti shánět seriózní informace, ale své máslo na hlavě mají i samotné evropské instituce, hluboce ponořené do byrokratické mašinerie komplikovaných procesů, kdy jaksi nezbývá příliš mnoho prostoru vysvětlovat své počínání občanům i v těch nejzapadlejších koutech Evropské unie.

Velmi dobrou práci na tomto poli vykonal režisér David Bernet. Jeho časosběrný dokument pokrývá dvouleté období úmorného schvalovacího procesu nové evropské legislativy o ochraně dat. Ten se svým týmem vedl německý politik Jan Philip Albrecht, jehož vzhled moderního městského liberála (Albrecht je člen německý Strany zelených a pochází z Hamburku) mohl v počátcích celého procesu vést k pocitu jeho podcenění ze strany některých zainteresovaných stran, což okamžitě vyústilo v neůměrné tlaky na znění výsledného dokumentu. Albrecht však postupem času získává ostruhy, trpělive naslouchá jednotlivým názorům a vkládá nesmírnou energii do svého počínání, až ve finále sledujeme tvrdého, avšak stále k dohodě otevřeného vyjednavače. Porady, na kterých se pod tlakem velikých korporací typu Google anebo Facebook; ale kolikrát do děje vstupují mnohem menší hráči, doslova celé hodiny řeší jednotlivá slovíčka v několikastránkovém textu, příliš nepotvrzují skazky o pohodovém životě za bruselský plat. Sledujeme rovněž odhodlaného italského politika, který do Bruselu denně létá z Bologne anebo neúnavnou členku Evropské komise (ano, správně, to je ten nikým nevolený orgán, který rozhoduje "o nás bez nás"), vytrvale moderující jednotlivá zasedání, schůzky anebo neformálná setkání, jejichž jediným cílem musí nakonec být nejvhodnější kompromis.

Kompromis, to asi nejlépe vystihuje principy fungování multinárodnostního uskupení, jehož členem je i Česká republika. Uskupení, které má spousty chyb a nedodělků a které je neustále pod tlakem lokálních politiků jednotlivých členských států, ale které se i navzdory turbulentní současnosti stále jeví jako nejlepší možná platforma pro spolupráci tolika rozdílných zemí. Tento film sice ukazuje evropskou byrokracii bez příkras a jako nudný maratón planého tlachání, jehož výsledek je i po několika měsících nejasný, ale vždyť přesně o tom ta Demokracie je. Nebo snad ne?

Democracy - im Rausch der Daten
Německo / 2015 / 100 min.
režie: David Bernet

MODEL PANA STAROSTY

Bohužel existuje stále dost míst, kde je demokracie považována za neslušné slovo. A že podobná místa jsou naštěstí stále dost daleko od našeho pohodlí? Kdepak! Z omylu nás velice rychle vyvede jeden starosta z ospalého maďarského zapadákova kdesi na východě země.

Je to snad pokaždé to samé. Dokumentarista osloví nějakou osobnost s narcistními sklony, že by o ní rád natočil dokument, přičemž už zpočátku je jasné, že obě zainteresované strany mají poněkud odlišný pohled na věc. Viděli jsme to nedávno v Klusákově Matrix-u AB a ještě obludnější podívanou nám nabízí pan starosta Zoltán Mihály Orosz, zvolený za neonacistickou, pardon vlasteneckou stranu Jobbik. V domnění, že celý svět je zvědavý na jeho unikátní model spravování obce nás postupně nechává nahlédnout do nitra svého nebezpečného uvažování. Že celý tento slavný model je jen okopírovaná nacistická kriminalizace chudoby z 30. let minulého století, je už jen takovým lehce dokreslujícím faktem. Můžeme se utěšovat tím, že obyvatelstvo obce je z velké části tvořeno chudým a nevzdělaným lidem romského původu a tudíž se nedokáže účinně bránit demagogii a zjevnému balancování na hraně (anebo spíše už i za ní) zákona ze strany obce, ale když si uvědomíme, že podobný světonázor začíná mít v Maďarsku navrch, už to taková odlehčená zábava moc není.

Světovláda židů, Soros a jeho peníze, zhoubný liberalismus... To není jen kompilát z českých internetových diskusí, to je také slovník hlavního protagonisty filmu. Pak už asi ani moc nepřekvapí letní oslavy "hrdinství" maďarských příslušníků jednotek SS za zvuků nacistické německé hymny, včetně nesmělého hajlování anebo vymývání mozků mladým synovcům, kteří už teď vykazují mentální výbavu hrdého člena Hitlerjugend. Dokument, který pobaví asi jen někoho z druhého konce světa. V našich končinách už tolik veselí nezpůsobí, byť nepochybuji, že pan starosta najde i u nás hodně zástanců. Stačí se jen podívat na výsledky posledních slovenských voleb.

The Érpatak model
Holandsko / 2014 / 76 min.
režie: Benny Brunner, Keno Verseck

MEZI VĚŘÍCÍMI

Jednou z příčin rostoucí fašizace ve střední Evropě je i strašák islámu. Je pochopitelně otázkou, nakolik se jedná o dobře živenou fóbii ze strany vypočítavých politiků, parazitujících na pro naše země marginální záležitosti, ale nelze popřít fakt, že radikální islám prostě problém je. Paradoxem je, že jeho živnou půdou jsou de facto velmi podobné podmínky jako pro fašizaci v našich zemích. Chudoba a nevzdělanost je dokonale fungující mix, navíc v nesrovnatelně chudší zemi, než je ta naše – v Pákistánu.

Pro někoho, kdo pravidelně sleduje (převážně zahraniční) média zabývající se blízkým východem, nebude dokument pákistánského tvůrčího týmu přinášet příliš mnoho nových informací. Nicméně jeho důsledně polopatické pojetí nabídne na své omezené ploše poměrně solidní vhled do problematiky šíření radikálního islámu prostřednictvím štědře dotovaných náboženských škol. Ty pro chudé obyvatele z venkova bohužel představují jedinečnou a také i jedinou možnost, jak se "zbavit" hladových krků svých potomků, kterých mají nezřídka i kolem deseti. Za bydlení a jídlo jsou děti vystaveny denodennímu drilu v biflování koránu, navíc v jazyce, kterému rozumějí asi podobně jako my. Úroveň takového vzdělání je pak pohopitelně v konfrontaci s dnešním světem zcela tristní a vede jen k další frustraci a radikalizaci. Vzniká tak dokonalý koktejl budoucích obrovských problémů v zemi, která mimochodem vlastní atomové zbraně. Na otázku, co s tím vším dělat v mimořádně komplikovaném propletenci mocenských vztahů a zájmů uvnitř pákistánských silových a vládních složek, však film odpovědět nedokáže. Tyto ambice si však ani nekladl. Jako otevřené okno do mysli zabedněných fanatiků, kteří kolikrát, překvapivě, projevili k filmařům vstřícnost, však poslouží více než dobře.

Among the belivers
Pákistán, USA / 2015 / 84 min.
režie: Hemal Trivedi, Mohammed Ali Naqvi